Tanky versus opevnění

"...Nedílnou součástí příprav československé armády na obranu republiky ve druhé polovině 30. let minulého století se stala vedle rozsáhlé modernizace armády výstavba mohutného a velkoryse pojatého systému opevnění. Připomeňme si alespoň ve stručnosti základní aspekty, které vedly tehdejší představitele republiky k tomuto závažnému rozhodnutí a k následnému vybudování až donedávna největšího stavebního díla v naší vlasti.

Šlo především o odpovídající reakci na neustále se zhoršující mezinárodní politickou situaci. Podle rozhodujícího záměru tehdejšího velení armády, podporovaného vedoucími politickými představiteli, se měly pomocí stálého opevnění vyrovnat lidská a materiální převaha tehdy skutečně plánovaného nepřátelského útoku a vytvořit co nejpříznivější podmínky k obraně státu.

Nejednalo se o nedomyšlenou představu, ale o velmi důkladně uvážený projekt, který byl v souladu s tehdejšími obrannými plány armády a jejími předpokládanými manévry. Ty zohledňovaly materiální a lidské možnosti státu, geografickou polohu Republiky československé, pro obranu nevýhodný tvar státního území, délku hranic s potenciálními útočníky a celou řadu dalších, pro obranu důležitých hledisek.

Přípravné práce k výstavbě opevnění probíhaly od roku 1934, vlastní budování pevnostních objektů započalo o rok později. Na jaře roku 1935 vznikla Rada pro opevňování, jejímž předsedou se stal náčelník hlavního štábu čs. armády armádní generál Ludvík Krejčí a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), do jehož čela armáda postavila brigádního generála Karla Husárka. Jednalo se o zvláštní orgány se značnou pravomocí, určené k řízení výstavby opevnění.

V průběhu opevňovacích prací vznikly celkem tři plány výstavby opevnění (první v prosinci 1935, druhý v červnu 1936). Poslední z nich, tzv. Husárkův program z listopadu 1937, již zohledňoval zkušenosti a poznatky předchozích let, možnosti armády, kapacity jak stavebních firem, tak i podniků podílejících se na vybavování a vyzbrojování opevnění.

Přímo v místě plánované stavby objektů těžkého opevnění se postupně zřizovala Ženijní skupinová velitelství (ŽSV), jejichž pracovníci v terénu provedli vytyčení stavenišť, připravili projekty konkrétních objektů, v zimním období se podíleli na zpracování jejich plánů a následně v terénu řídili a dozorovali vlastní stavbu pevností prováděnou vybranými civilními stavebními firmami.

Dodnes je možné setkat se s názory, že: „...výstavba opevnění v Republice československé představovala omyl, mělo se raději investovat do vývoje a výroby tanků, letadel, dělostřeleckých zbraní… bylo by bývalo výhodnější postavit několik tankových divizí a s nimi zasáhnout na ohroženém místě hranice…“ Je pozoruhodné, jak pevně se zakořenily obdobné teorie, šířené většinou bez dostatečné znalosti historických souvislostí a východisek, které k tomuto závažnému rozhodnutí tehdejších špiček armády a vedení státu vedly. Snad je to pohled zkreslený událostmi II. světové války a skutečností, že vinou rozhodnutí politiků složila v září roku 1938 československá branná moc své zbraně bez boje. A pevnosti tu stojí dodnes jako memento těchto dnů a učiněných rozhodnutí…

Situace Republiky československé se v mnoha ohledech lišila od situace dalších evropských států. Pouhý pohled na mapu tehdejšího státu ukáže délku ohrožených hranic, pro obranu mimořádně nevýhodný tvar státního území, značné ohrožení klíčových průmyslových a správních center umístěných v blízkosti hranic, průběh strategických železničních a silničních tras Tehdejšímu, zdůrazněme velmi vzdělanému a zkušenému vedení armády, bylo jednoznačně zřejmé, že veškerá moderní a finančně značně nákladná technika (tanky, letadla, děla, …) by s velkou pravděpodobností nemohla splnit svoje úkoly, pokud by se zároveň neopřela při svém případném nasazení o solidní opevnění.

Stálé opevnění, jak jsme již uvedli, se u nás budovalo se značným provázáním na nástupové plány a uvažované obranné manévry polní armády. Opevnění, částečně i v době míru obsazené a k boji připravené, mělo mimo jiné především zajistit, aby se podařilo branné moci zmobilizovat a včas zaujmout určené nástupové prostory.

Opevnění mohlo i v době hlubokého míru zajišťovat značnou odolnost obrany v pohraničí při případném překvapivém úderu nepřítele. Lidských sil, které by jako osádky opevnění obranu v prvních hodinách a dnech zajistily, nebylo zapotřebí až tak mnoho.

Zajistit stejnou odolnost obrany v pohraničí (a bylo zcela zřejmé, že republiku – s ohledem na její tvar a malou rozlohu – má smysl hájit především v pohraničí) pomocí tanků, letadel, pěchoty a dělostřelectva v podstatě znamenalo držet armádu stále na částečně zmobilizovaných nebo neúnosně vysokých mírových stavech, což bylo organizačně a především ekonomicky naprosto nereálné. Vysoké stavy mírové armády mohly ohrozit hospodářský chod státu.

Současný nadčasový pohled na tato témata značně zkresluje výchozí pozice případných úvah o vhodnosti nebo nevhodnosti obrany za pomoci opevnění. Domníváme se, že jen málokdo má dostatek znalostí, informací, zkušeností a hlavně kontaktu s tehdejší aktuální situací, které byly k těmto koncepčním rozhodnutím týkajícím se obrany republiky ve 30. letech minulého století naprosto nezbytné. Nikdo ze současníků nedisponuje myšlenkovým potenciálem a znalostmi takových osobností, jakými byli generálové Krejčí, Fiala, Husárek, Luža, Prchala, Vojcechovský, Syrový, Čermák, Štěpánek, Votruba a mnozí další Tito muži si nehráli na vojáky! Připravovali se na válku, která měla rozhodnout o bytí nebo nebytí jejich vlasti i celého národa. Veškeré diskuse na téma: „..se měly vyrábět tanky, letadla a nikoliv investovat peníze do pevností…“ svědčí jen o nedostatečné znalosti tehdejší situace, možností státu, vojenského umění a mnoha dalších hledisek.

Neustále tradovaná tvrzení o tom, že se ve druhé polovině třicátých let v Republice československé rozhodovalo při řešení koncepčních otázek obrany státu mezi obranou pohyblivou („moderní“) a obranou statickou („zastaralou“), tedy mezi tanky a letadly nebo opevněním, se musí jednou provždy odkázat do říše bájí.

Ve skutečnosti se teorie dvou koncepcí zrodila mnohem později a to především zásluhou různých autorů spíše populární než naučné literatury. Nikdy tomu tak ve skutečnosti nebylo, neboť ze stejné doby a od stejných osob pochází jak rozhodnutí o výstavbě rozsáhlého systému opevnění, tak zároveň rozhodnutí o významné modernizaci všech ostatních, především mobilních složek armády. Jedno bez druhého totiž nemohlo zajistit vysokou obranyschopnost tehdejší Republiky československé, jedno bez druhého postrádalo smyslu.

Představu o tom, jak tehdejší armádní špičky nahlížely na tuto klíčovou záležitost, si můžeme udělat při četbě krátkého výňatku z rozsáhlého materiálu, který v roce 1936 přednesl na jednání Nejvyšší rady obrany státu Náčelník hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí. Materiál zpracoval Ředitel opevňovacích prací brigádní generál Karel Husárek a přetištěn je v původním neupraveném znění.
…

VI. Úvaha o rentabilitě fortifikace

Nevýhodou opevnění proti stavění nových divizí je to, že s nimi nelze manévrovat, po jich prolomení jich pak nelze pro ofenzivu použít, leč jako zabezpečení výchozí základny.

Jde o to, abychom uvážili, zda se vyplatí zakopávat a znehybňovat miliardy národního jmění.

Uvažujme např. o prostoru Labe–Odra, kde obranná čára měří asi 400 km. Nepřítel je sto po mobilizaci svých sil a uzná-li to za prospěšné, nasadit zde asi 30–35 divizí, včetně jednotek krytu. I když válka začne tím způsobem, že nám dá čas mobilizovat a provést nástup (dnes to není pravděpodobné), potřebovali bychom nejméně 25–30 divizí pro tento prostor, abychom měli opodstatněnu naději, že jej uhájíme.

Tolik divizí sem nikdy nemůžeme dát, poněvadž prostě na to nemáme lidí, nemluvíc ani o jich vyzbrojení.

Postavení jedné divize (její výzbroj a vystrojení) stojí 150 mil. Kč, v čemž jsou započteny příslušné sborové a armádní jednotky zbraní a služeb a pět palebných průměrů střeliva. 30 divizí spotřebuje asi 600 000 mužů a základního nákladu 4 500 milionů Kč. Denní náklad za mobilizace (bez střeliva a pohonných hmot) na divizi činí asi 200 000,- Kč, tj. na 30 divizí asi 6 000 000,- Kč.

Střelivo pro divizi, počítáme-li jeden palebný průměr denně, stojí pro den 6 000 000,-Kč, tj. pro 30 divizí 180 000 000,- Kč pro den boje.

Opevníme-li prostor Labe–Odra v délce 330 km, zbytek 70 km jen nesouvisle a přehražením komunikací, budeme potřebovat pevnostní osádky (45 000 mužů), asi 2 divize do Krkonoš a Jeseníků, kde budou opevnění nesouvislá (40 000 mužů) a asi 4 divize pokud možno motorizované (60–80 000 mužů), celkem 165 000 mužů.

Od takto vybaveného úseku můžeme čekat přibližně stejnou obrannou hodnotu, pokud se budeme bít na čáře opevnění, jako od zmíněných 30 divizí.

Jeví se tudíž úspora 600 000 – 165 000 = 335 000 mužů, úspora na lidech – statku nejcennějším.

Finančně budou navrhovaná opevnění stát asi 4 500 mil. Kč i s municí, přibližný to náklad na rovnocenný počet divizí, jež nejsme sto postavit pro nedostatek lidí.

Tímto srovnáním je nejlépe vidět, jak možno v míru zvýšit náš obranný potenciál opevněními a snad jedině tím vyrovnat nevýhodu poměru obyvatelstva k délce ohrožených hranic.

Finanční oběti tomuto účelu přinešené, jež vlastně jsou jen prací národa v míru, mohou ušetřit jeho krve za války, né-li vůbec odvrátit nepřítele od útoku, poněvadž nebudeme tak snadnou kořistí.
…

Shora uvedený text má jen 17 vět. Ale jejich informační obsah je zcela zásadní! Generálové Krejčí, Husárek, Fiala... nebyli nekritičtí obdivovatelé statické obrany v opevnění. Naopak! Jejich několikaleté osobní a velmi tvrdé zkušenosti pocházely z války, která byly velmi pohyblivá a odehrávala se na obrovském území Ruska... Ale jednalo se o velmi odpovědně uvažující muže, kteří před klíčovým a organizačně a finančně velmi náročným rozhodnutím, zvážili všechny jim tehdy dostupné informace a to nejen z vojenské oblasti.. Přestaňme se, i přes nespornou výhodu téměř devadesátiletého časového odstupu tvářit, že jsme moudřejší, než tehdejší armádní profesionálové s velkým "P"!